Canisterapie - docela nám to jde

S Amandou se ted docela věnujeme canisterapii a dá se říci, že máme docela slušné výsledky. Na to, že jsme my i amanda začátečníci si vede skvěle. Jezdíme do dvou dětských domovů - do DD Štíty a DD Zábřeh. Ony prakticky fungují pod jednou hlavičkou, ale prakticky jsou to dvě úplně jiná zařízení. V Zábřehu jsou umístěny problematičtější děti a ve větším počtu a ve Štítech funguje DD jako rodina s menším počtem dětí . Do obou zařízení jezdíme s Amandou na canisterapii, kdy si s dětmi hrajeme a různě blbneme a formou hry se děti učí různým věcem, které jim nejdou. Taky Amanda zcela bezvadně funguje u hyperaktivních dětí, které se učí být chvíli v klidu a nezlobit. Z DD Štíty se stala naše srdeční záležitost, dokonce jsme zařídili i sponzora, aby se děti měli o trochu lépe a mohli si dopřát i trochu zábavy. DD Štíty je v zastrčené části okresu Šumperk a sponzoři se k nim jen těžko dostávají, protože většina jich podporuje větší a bližší DD. Aby toho nebylo málo, stali jsme se členy občanského sdružení KAMARÁDI OTEVŘENÝCH SRDCÍ, které prakticky funguje již několik let, ale prakticky se stalo oficiálním sdružením až v roce 2010. Toto sdružení založila Hana Mösnerová, známá v našem okolí svojí obětavostí a neocenitelnou prací pro lidi s nějakým handicapem. Za svoji činnost v oblasti pomoci druhým lidem byla oceněna v roce 2010 cenou Ď. Tato paní mimo jiné se taky dlouhá léta věnuje canisterapii a stala se tak nějak naším mentálním poradcem a teď už i kamarádem. O naší činnosti v občanském sdružení budu informovat později, protože jsem se stal webmasterem jejich stránek, takže mám všechno z první ruky. Pokud by někoho naše činnost zaujala nebo by chtěl nějak pomoci, zachovejte přízeň našim stránkám a dozvíte se víc nebo nás kontaktujte. Je to poměrně záslužná činnost a odněna ve formě živelné radosti našich klientů za to stojí a člověk má z toho docela slušný pocit.

Dalším človíčkem, ke kterému je chlapeček s autismem. Tomu naše návštěvy ohromně pomáhají a i když neumíme zázraky, pokroky jsou očividné. Z rodičů Marečka se postupem času stali naši kamarádi, takže tam jezdíme rádi a občas to vypadá tak, že terapeuti jsme všichni. Zažíváme díky tomu docela dost srandy a když to všechno k něčemu je a někomu to pomůže je radost o to větší.

Amanda je vyjímečná v tom, že má úžasnou povahu. Naprosto vyrovnanou. Je schopna "divočit" s dětmi a ve vteřině umí naprosto vypnout a zklidnit se a dělat co se po ní chce. To neumí každý pes. Většinou si lidé představí pod pojmem canisterapeutický pes nějakého medvídka co sotva chodí, kam ho postavíte tam ho najdete, který sebou buchne a mouchy snězte si mě. Občas to tak je, ale pro psa je výkon této činnosti nesmírnou dřinou a je z hodinové terapie dlouho "vyřízený". Amanda po návštěvě DD dva dny polehává a spí, jak moc ji ta návštěva vyčerpá. Ale na další návštěvu se těší tak, že jakmile nasadíme košilku označující canisterapeutického psa, míní se zbláznit. Jsme moc rádi, že doma máme psa s takovou povahou. Není a nikdy nebude šampionem krásy (protože tomu nepřikládám až takový význam), ale pocit, že máme psa, který něco umí a lidem je tím správným společníkem a kamarádem je daleko silnějším a uspokojivějším dojmem, než výstavní úspěchy(všem co je mají je ze srdce přeji a nezávidím, jen naše ambice se ubírají jiným směrem). My pokud to bude možné se budeme věnovat canisterapii a když bude čas tak i sportovní kynologii nebo nějakému psímu sportu, ale když bude čas, zatím ho moc není.