Canisterapeutické zkoušky 2010 - Frenštát pod Radhoštěm

Ve dnech 18. a 19.září 2010 jsme se z Amandou účastnili canisterapeutických zkoušek. Celé této akci předcházela dlouhá příprava na amatérské úrovni. Tak nějak jsme si přáli, aby náš pejsek měl povahu na tuto činnost. Koupě amandy byla dost hektická záležitost a s pečlivým a uvážlivým výběrem štěněte neměla pranic společného. Navzdory tomu se nám ale přání splnilo a pořízené štěňátko se jevilo jako velice vyrovnané a klidné zvířátko. S Amandou jsme začali na cvičák chodit hned asi v 10 týdnech. Nikoli z důvodu nějakého přehnaného cvičení poslušnosti či podobných věcí, ale právě kvůli socializaci a přivyknutí si na lidi, jiné psy a jiné prostředí a vzruchy. Již v takto ranném věku v té době ještě slečna cvičitelka odhalila Amandin potenciál pro canisterapii. Upozornila nás na to, že naše štěně má úžasně vyrovnanou povahu. My jako amatéři a začátečníci jsme si toho nevšimli a považovali jsme to za samozřejmost u plemene Stafordšírský bulterier. Že to samozřejmostí není jsme zjistili až posléze(viz chování některých příslušníků našeho plemene na výstavách a jiných akcích). Po tomto zjištění jsme na potenciální canisterapeutické dráze našeho miláčka začali kapánek pracovat. V rámci výcviku běžné poslušnosti a ovladatelnosti psa jsme Amandě dopřáli několik lekcí ve štěněcí škole, později v lekcích pro pokročilejší. Ačkoli jsme na lekce chodili dost nepravidelně z různých důvodů, doma jsme celkem trénovali. Nijak intenzivně a pravidelně, ale trénovali. Díky těmto aktivitám se nám podařilo u Amandy dosáhnout celkem solidní úrovně poslušnosti, takže si dovolím tvrdit, že máme doma bezvadně ovladatelného a poslušného psa(hodláme to potvrdit i nějakou tou zkouškou ze sportovní kynologie, ale to až později). Krom poslušnosti jsme taky cíleně připravovali Amandu pro canisterapii. Spočívalo to hlavně v tom, že jsme ji zkoušeli nechávat ležet na boku(nácvik polohování), zkoušeli jsme ji rozdráždit téměř k zuřivosti (většinou jsem jí nabízel svoji ruku ke kousání a uhýbal a uhýbal, což ji dokázalo skvěle rozzuřit) a pak náhle na povel tuto libou činnost ukončit a Amandu zklidnit. Od začátku s těmito věcmi neměla nejmenší problém a i když jsem třeba občas ruku zapoměl včas schovat, nekousla mě nikdy naplno, jen tak lehce stiskla a to i ve stavu největšího vydráždění(to náš minulý pes ART byl jiný kabrňák, ten si při stejné hře kousnul, ne žuřivě, ale o poznání silněji, takže modřina na sebe nenechala dlouho čekat). Amanda toto všechno zvládala na jedničku, takže jakmile dosáhla věku potřebného ke složení canisterapeutické zkoušky, neváhali jsme a přihlásili se. Od naší cvičitelky jsme dostali kontakt paní Mösnerovou z blízkého okolí, která spolupracuje se sdružením Podané ruce. Později jsme zjistili, že tato paní je zároveň členkou zkušební komise. Domluvili jsme si schůzku a jeli paní Mösnerové ten náš zázrak ukázat. Po předvedení toho co umíme jsme dostali několik cenných rad co máme ještě natrénovat a vypilovat a s konstatováním, že Amanda je pejsek se suprovou povahou jsme odjížděli spokojeně domů. Před zkouškami jsme se měli přijet ještě ukázat, jenže okolnosti jak na naší straně, tak na straně paní komisařky nám nepřáli a bohužel k další návštěvě už nedošlo. Týden před zkouškami jsme proto alespon jeli dvakrát potrénovat na cvičák, aby si Amanda  zase zkusila pocvičit v přítomnosti ostatních psů(doma byla perfektní, ale ve společnosti jiných psů byla rozhozená a chtěla si pořád hrát a nedělala cviky přesně a bez chyb. Naštěstí na cvičáku měli pochopení a přizpůsobili lekce naší slečně a cvičili s námi to, co nás nejvíc trápilo a děsilo, tedy odložení. Dle zkušebního řádu canisterapie má pes zůstat v odložení alespoň 20 vteřin. Doma Amanda vydržela bez problémů, ale v cizím prostředí a za přítomnosti jiných psů měla tendence buď sedat, nebo popocházet či se úplně zvednout a prchat. Nakonec se nám to ale podařilo natrénovat, takže jsme jeli na zkoušky o něco klidnější. Pře zkouškami nás pak rozhodila ještě jedna věc a sice to, že naše zpřízněná duše paní Mösnerová , která měla být na zkouškách přítomná musela jít náhle do nemocnice s kolenem. Takže jsme v tom byli sami.

Samotné zkoušky se konali v areálu Liščí mlýn ve Frenštátu pod Radhoštěm pod záštitou občanského sdružení Podané ruce. Jelikož začátek zkoušek byl v sobotu 18.9.2010 již od 8:00 rozhodli jsme se, že na místo pojedeme už v pátek večer, abychom nemuseli vstávat brzy ráno a někam spěchat. Tento krok byl bezvadný, protože jsme se vklidu dopravili na místo, Amanda se seznámila s oklolím a taky s ostatními pejsky, kteří taky dorazili dřív. V sobotu pak po úvodním nástupu všech přihlášených část lidí se psi šla dělat opakovací zkoušky(canisterapeutické zkoušky platí jen 2 roky a pak se musí obnovovat) a část měla seminář o canisterapii(nové týmy), kde jsme se seznámili s praktickými věcmi okolo canisterapie a nechyběla ani nutná teoretická osvěta. Seminář byl velice zajímavý a i já, ačkoli nehodlám canisterapii provozovat, jsem se zájmem poslouchal. Po několika přednáškách vzhledem k pěknému počasí se zkušební komise rozhodla, že uděláme část zkoušek již v sobotu. Na pořadu dne bylo setkání s rozhodčím, poslušnost, dráždivost a útlum, reakce na běžícího člověka, reakce na ostatní psy, reakce na hlouček osob. Amanda všechny disciplíny zvládla bezvadně a i obávané odložení se povedlo bez jediného zaváhání, takže po prvním dni jsme si byli skoro jisti, že zkoušky uděláme. Na neděli totiž zbývalo jen polohování a reakce na invalidní vozík, kde jsme si byli jisti, že Amanda jako pes lidumil nezklame. Trošku nám plány zhatili ostatní psi, kteří byli dost divocí a Amandu dost pronásledovali. Jedna fenka jí dokonce udělila upozornění takové, že z toho měla šrám pod okem. Pak se začala velkých psů bát a byla chvilku celkem rozhozená. Naštěstí se nám jí podařilo uklidnit a podala námi očekávaný výkon.

Na zkouškách bylo plno hrozně fajn a bezva lidí. Ať už zkoušejících či členů organizačního týmu, tak i samotných majitelů jiných pejsků, potenciálních nových canisterapeutů. Vládla všude pohodová atmosféra a nedocházelo k žádným incidentům a když byl nějaký problém třeba se psi, každý si hned umravnil toho svého. Byl to víkend plný dojmů a domů jsme odjížděli unavení, ale šťastní, že to máme za sebou.

Jak to na zkouškách vypadalo se můžete kouknout ZDE. Je tam dost fotek naší Amandy, ale je tam i dost fotek ostatních psů a jejich majitelů a taky je tam vidět, jak zkoušky asi probíhali.