Historie plemene

Když Římané dobyli Británii, přinesli jejím původním obyvatelům nejen válečná utrpení, ale i mnoho dobrého ze své civilizace. Stavěli silnice, chrámy, pevnosti i města, budovali akvadukty a položili základ jazyka, který dnes známe jako angličtinu. S nimi se dostal do Británie i tehdejší oblíbený sport prostého lidu - zápas psů s býky (bull-baiting.) Zápas různých zvířat s býky má svůj původ v prastarém kultovním tanci a zápasu lidí s posvátnými býky, který byl za vlády Mínoů rozšířen především na Krétě a Blízkém Východě a odtamtud se s vojáky římských legií dostal do Říma. Během věků splynuli Římané s původním obyvatelstvem Britských ostrovů, ale vliv jejich civilizace a zájmů je patrný dodnes. Potomci jejich psů dali vzniknout buldokům a jsou tedy předky mnoha dalších plemen. Zápasy s býky se v Británii udržely až do devatenáctého století, kdy byly v roce 1835 oficiálně zakázány. Pro zápasy nebyli v 19. Století již užíváni pouze molossoidní psi (o kterých je známo, že kolem roku 1800 byli velcí, dlouzí a vážili 45 - 50 kg, říkalo se jim Bull-Dog nebo Mastiff), ale stále častěji se objevovali mnohem pohyblivější a dravější kříženci těchto „buldogů" s teriéry, zvaní Bull-and-Terrier.

Odborníci se rozcházejí, který z mnoha teriérů byl předkem právě stafordšírského bulteriéra, ale je pravděpodobné, že to byl takzvaný starý anglický teriér, předek dnešního foxteriéra. Nikdo se již nedoví, kdo a kde poprvé zkřížil buldoka s teriérem, ale je známo, že nejúspěšnější v chovu těchto kříženců byli horníci a dělníci z oceláren ve Staffordshiru v centrální Anglii. Jejich psi začali být známi pod jménem Staffordshire Bull-and-Terrier již dávno před rokem 1935, kdy bylo FCI uznáno samostatné plemeno Staffordshire bullterrier (dnes FCI č. 76, skupina 3 - teriéři). Nejstarším vyobrazením bull-and-terriera je olejomalba slavného Georga Stubbse z roku 1812, na které jsou již patrné typické znaky dnešních staffordů a amerických stafordšírských teriérů. Pionýrem chovu staffordů byl Joseph Dunn, kterému je co děkovat za to, že byl stafordšírský bulteriér uznán anglickým Kennel Clubem. Pětadvacátého května 1935 sezval své přátele ke schůzce milovníků staffordů. Joe Mallen, který choval staaffordy více než 40 let, vedl Old Cross Gun Hotel v Jižním Staffordshiru a dal jeho prostory k dispozici k této schůzce, které se zúčastnilo téměř padesát chovatelů staffordů. Byl založen „The Original Staffordshire Bull Terrier Club" a jeho prvním předsedou byl zvolen Jack Barbard, majitel známého psince „Paddock". Ve vedení klubu byl i Alf Garret, jehož rodina chovala stafordy více než 80 let. Ustavující schůze uznala také za správný standard plemene, vypracovaný Josephem Dunnem a rozhodla, že bude předložen k přijetí Kennel Clubu. Na žádost Kennel Clubu byl původní název klubu změněn na „The Staffordshire Bull Terrier Club" a plemeno bylo přijato do velké rodiny britských plemen psů. Dnes existuje v británii 18 klubů, zabývajících se chovem stafordšírských bulteriérů.

Poprvé byli staffordi vystaveni již 20. 6. 1935 na „Great Hertfordshire Open Show" v Hatfieldu, které se zúčastnilo 27 jedinců. 17. 8. 1935 pořádal klub již svou první speciální výstavu v Cradley Heath, kde bylo rozhodčímu předvedeno 60 zvířat. Roku 1938, tedy pouhé tři roky po svém založení, dosáhl The Staffordshire Terrier Club takzvaného „Statutu plemene šampionů", který mohl být přiznán jen tomu klubu v Británii, který měl nejméně 750 čistokrevných jedinců, zaregistrovaných Kennel Clubem. Jen takto uznanému plemeni může být v Británii zadán titul šampióna (podmíněný získáním tří CC, od tří rozhodčích). Poprvé povolil Kenel Club CC pro staffordy na „National Championship Show" v Birminghamu 8. a 9. 11. 1938. Chov staffordů v České republice začal před několika lety importy především z Německa. Vysoce kvalitní jedinci byli dovezeni z Belgie, Nizozemí a Finska. Krytím s vynikajícími zahraničními partnery se k nám neustále dostává ta nejlepší evropská krev. Stafordšírský bulteriér je svou povahou velmi podobný bulteriérovi, ale zjevem připomíná spíše jeho karikaturu. Stejně jako buldok má být výrazně modelovaný - ne elegantních a plynulých linií, ale naopak jaksi hrubě uhnětený ze silných kostí a výrazných svalů. Má mít kulturistickou postavu s mohutným hrudníkem, štíhlou v bedrech, s osvalenou a silnou zádí. Jeho hlava má co nejmohutnější mozkovou část se silně narýsovanými žvýkacími svaly a krátký, široký nos se silnými čelistmi. Otevřená tlama staforda připomíná hubu žáby a čím je širší, tím lépe.

Stafford je schopen chytit a udržet kořist mnohem silnější než je sám a pokud chce je mnohem silnější než obávaný bulteriér - právě díky svým čelistem. Na rozdíl od bulteriéra je ale Stafordšírský bulteriér poměrně mírné povahy a dá se říci, že s jedinci jiných plemen nevyvolává konflikty. Velmi rád a velmi hlučně se ale sápe na příslušníky svého vlastního plemene. Velmi výjimečně vrčí, ale o to častěji používá velkou škálu různých zvuků. Jeho charakteristickým zvukem je jakési „bre-ke-ke", které si nezadá se skřehotáním žab na rybníce. Když se chytá na svého soka a je na vodítku, většinou vříská a prská nebo přiškrceně ječí. I ve značné vzdálenosti od kruhu, kde se staffordi vystavují, je slyšet jejich povyk. Je zajímavé, že takováto hlučná předehra málokdy končí bojem a krvavým zraněním - vypadá to, jako by staffordům stačilo k uspokojení, že svého soupeře „seřvou" a dále po jeho krvi neprahnou! Úplně jinak však vypadá konflikt stafforda s jiným plemenem. I ten nejmírnější se pak změní ve velmi tvrdého a odvážného zápasníka a dokáže bleskurychle a obratně zaútočit. Stejně jako bulteriér nechce ani stafford svého soupeře zabít, ale především chce zápasit. Nesnaží se chytit druhého psa za krk, nohu nebo břicho, ale vždy vyhledává chvat na přechodu hlavy do krku, těsně pod uchem. Zde pevně zachytí kůži a část lícního svalu, zavře oči a vychutnává bolestný řev své oběti. Je si pevností svého zákusu tak jistý, že málokdy přehmátne a tak má postižený pes málo možností se ze sevření uvolnit. Rovněž zákrok majitele některého ze zápasících bývá málo účinný - údery a křik okolních osob stafforda ještě více „nadráždí". Nejjistější zákrok je jen jeden - bleskurychle najít nějakou velkou louži nebo sud s vodou a oba psy do ní ponořit. Pak stafford většinou okamžitě svou kořist pustí. Jakkoliv vypadá situace hrozivě, po oddělení obou zápasících zjistíte, že postižený pes na sobě nemá ani škrábnutí, jen má trochu ožužlanou kůži na líci a je vyděšený. Stafford překypuje výtečnou náladou a maximálně se „omlouvá" za zmatek, který způsobil.

Stafordšírský bulteriér je ve své vlasti velmi oblíben především pro svou povahu. Je to veselý, živý a temperamentní pes, neustále dobře naladěný a ochotný dělat se svým pánem jakékoliv skopičiny. Je nesmysl, pořizovat si stafforda jako psa-obranáře. Útok na člověka je v rozporu s jeho světovým názorem, který mu velí vidět ve všech lidech dobré a nezáludné bytosti, které má milovat. S kterýmkoliv staffordem si můžete přátelsky popovídat, bez nebezpečí ho pohladit nebo pochovat na klíně. Podle své letory vás buď nadšeně uvítá a pošlape nebo jen decentně olízne, ale nikdy na vás nezavrčí. Staford bezmezně miluje svého pána i celou jeho rodinu, hlavně děti. Je ochoten tolerovat mnoho drobných dětských surovostí, aniž se nějak snaží je oplatit. Od svého pána přijímá s vděkem jakýkoliv projev pozornosti, je rád často ujišťován, že ho pán nepřestal milovat. Má trochu „delší vedení", a proto často nepochopí, že provedl něco nesprávného, za co byl potrestán a trpí tím, se na něj jeho lidé zlobí. Nepotřebuje proto nějak mnoho trestat - stačí jen vyčítavé vyhubování, které dá dostatečně najevo, jak se věci mají. I když má krátké nožky, je velmi pohyblivý a vytrvalý. Může dělat dlouhé tůry, a protože je i velmi otužilý, nevadí mu ani zimní turistika. Může být umístěn v kotci s dobrou boudou, ale jeho psychika tím trpí. A je také zbytečné si pořizovat psa, udělaného vysloveně „pro lidi", abychom ho umístili daleko od sebe! Jen neustálý styk se staffordem vám může ukázat krásu jeho povahy. Stafford je velmi čistotný a nevadí mu delší doba, po kterou musí čekat na vyvenčení. Je trpělivý a respektuje místo, které mu pán vyhradil k pobytu. Naučí se snadno být například umístěn po dobu pánovy nepřítomnosti v transportní bedně a tak v bytě nic nezničí. Stejně je velký ospalec a tak dobu čekání stráví spokojeným spánkem. A ve své bedničce má jistotu, že ho nemůže nikdo přepadnout a ukrást! Pořídíte-li si stafforda, poznáte sami, že jste si opravdu koupili zhmotněnou psí lásku a věrnost, schovanou v těle, které je tak ošklivé, až je krásné.

Počátky dnešních Stafordšírských bulteriérů (dále SBT) sahají až do 15.-16.století, tehdy údajně začalo docházet ke křížení těžkých psů molossoidního typu.

Bull - and - Terrier

Výsledkem tohoto křížení byl menší težší pes „bulldog“, který byl využíván v arénách, kde bojoval proti býkům a medvědům.

Bearbaiting

 Obliba tohoto sportu vzrůstala a nebyla už výsadou šlechty, ale stávala se často i jedinou zábavou chudých.

Bullbaiting

DogFighting

Toto bylo pravděpodobně příčinou úbytku zápasů s medvědy a býky a do popředí se dostávaly zápasy psů mezi sebou. Změnilo to i nároky na psy. Bulldoci byli v boji houževnatí a velice bojovní, ale málo pohybliví. Křížením bulldogů s terriery se docílilo požadovaných vlastností – lehčí typ, pohyblivost a statečnost. Tito bull-a-terrieři se dají považovat za prapředky dnešních SBT. Téměř každý chtěl vlastnit úspěšného zápasnického psa. Obliba vzrůstala.
Roky plynuly a plemeno se vyvíjelo exteriérově i povahově a dál si získávalo obdiv a slávu ze psích arén a kolbišť na hubení krys.

Ratting
Ke konci 18.století část chovatelů a majitelů těchto psů emigrovala do Nového světa i se svými psy, kde je nadále šlechtili. Z křížení těchto psů později vzešel dnešní APBT. My se však vrátíme na staré ostrovy a budeme se věnovat „Pit-dogům“ (dnešním SBT). V roce 1835 začal v Anglii platit zákon zakazující zápasy psů mezi sebou a i s jinými zvířaty (součást zákonu o ochraně zvířat „Humane Act“), nyní už tak na pokraji popularity „bull-baiting“ a v největším rozkvětu „dog-fighting“ byli najednou postaveni mimo zákon. Jedni z nejznámějších a nejúspěšnějších chovatelů z rudných aglomerací v „Black Country“ v hrabství Staffordshire se zápasům věnovat nepřestali a věnovali se jim nelegálně. Tito chovatelé kladli důraz především na původní využití v ringu a skvělou povahu psa v rodinném kruhu. Časem se mezi chovateli začalo mluvit o oficiální registraci plemene a ustanovení chovného standardu. Můžeme říci, že vše podstatné v novodobé historii SBT se odehrálo v roce 1935.

Mallen´s Old Cross Gun hotel

Na jaře tohoto roku byla svolána schůze, která se konala v Cradley Heath v krčmě manželů Mallenových zvané „Old Cross Gun“. Mimo jiné se zúčastnili Joe Dunn, Joe Mallen, Jack Barnard, Fred Grove, H.N.Beilby, Fred Holden a další významní chovatelé.

Společně založili „The Original SBT club“. Předsedou byl zvolen Jack Barnard. Anglický kennel club s názvem však nesouhlasil a jméno bylo změněno na „The SBT club“. Funkci předsedy převzal Joe Mallen. V té době byl Joe Dunnem vypracován chovný standard plemene podle psa J.Barnarda jménem „Jim The Dandy“.

Jim The Dandy,

pes, podle kterého byl sepsán oficiální standard plemene

Kennel Club přijal stanovy „The SBT Clubu“ a standard SBT a oficiálně plemeno zaregistroval. Asi o měsíc později se konala první výstava SBT s účastí 27 zvířat a v srpnu roku 1935 historicky první speciální výstava SBT se 60 přihlášenými psy.
  

Výstava staffordů 1937

Do podvědomí širší veřejnosti se SBT dostali díky psovi J.Mallena jménem „GENTLEMAN JIM“, který v roce 1938 získal dvě velké ocenění na „Cruft´s“ a o rok později získal titul Champion jako první SBT v historii plemene. Joe Mallen považoval Gentlemana Jima za jednoho z nejlepších psů jakého kdy vlastnil a to jak na poli výstavním tak i v GAME.

Cruft´s Show 1939

O obrovské popularitě plemene svědčí i to, že v zemi původu patří mezi nejoblíbenější terierská plemena a ve Velké Británii je registrováno na 250 000 jedinců. Chovatelé a majitelé jsou registrováni v 18 klubech zabývajících se pouze SBT. Popularita SBT nestoupá pouze v zemi původu, ale bez nadsázky lze říci, že po celé Evropě. Doufejme, že popularita nezpůsobí více škody než užitku. 

Jedná se o plemeno, které díky své oddanosti člověku a nepopsatelné lásce a trpělivosti k dětem, patří mezi nejbezpečnější plemena vůbec. Jako jediné plemeno má SBT ve standardu uvedeno „naprosto spolehlivý“, za což můžeme poděkovat již zmiňovaným zakladatelům plemene a původního klubu SBT, kteří krom exteriéru kladli velký důraz především na povahu, lásku a oddanost člověku.
Staffordshire Bull Terrier se stal  velmi oblíbený také v České republice.                                 

Někteří zástupci plemene jsou zde využívaní jako lovečtí psi, jiní se věnují dokonce i záchranařině, další se zabývají canisterapií. Stoupá také obliba SBT pro sportovní využití, např. Coursing a specifické soutěže pro psy typu „bull“. Pro všechny jsou to však skvělí společníci, mazlíčci a členové rodiny.



Jak SBT vypadá aneb jak by měl „staffbull“ vypadat:

Země původu je po přečtení historie plemene jasná, ale pro přesnost uvedeme, že se jedná o Velkou Británii.
Staffordi jsou pro svoji stavbu těla považováni za psí kulturisty, gladiátory. Jsou dobře stavění, svalnatí s dobrým pohybem. Tělesné proporce by měly být vyvážené (poměr váha x výška), ale i dnes jsou patrné rozdíly mezi „bulldočím“ a „terrierským“ typem. Mnoho chovatelů se snaží o sjednocení obou typů. Standard uvádí výšku 35,5-40,5 cm a váhu u psů 12,5-17,5kg a u fen 11,0-15,5kg (?!). Tyto hodnoty jsou dnes často překračovány. Mnoho jedinců se spíše blíží „starému“ standardu, který platil do roku 1948. Ten uváděl výšku 39-45,7cm.
Při prvním pohledu na stafforda nás nejspíše zaujme jeho do široka otevřená, „smějící se“ krátká silná morda, ze které vystupují silné lícní svaly. Hlava je široká se silnými čelistmi, pysky má stafford pevné (na rozdíl od molossů, tudíž neslintá). Zuby se ve skusu lehce překrývají a tvoří tzv. nůžkový skus. Čenich je krátký a do černa zbarvený. Oči tmavé, hledící přímo vpřed. Ideální uši jsou růžicově složené, přípustné jsou i uši poloklopené.
Tělo je silně osvaleno. Hřbet při pohledu z boku rovný, silný. Hrudník je široký, hluboký, dobře osvalený, končetiny silné a poměrně daleko od sebe. Zadní končetiny v postoji rovnoběžné a také dobře osvalené. Ocas je nízko nasazený, zužující se, tvarem připomínající táhlo staré pumpy.
Přípustné barevné variace u SBT jsou: černá, červená, hnědá (s žíháním) a dnes moderní modrá. Tyto barvy mohou být v kombinavi s bílou nebo s žíháním. Standardní je i čistě bílý SBT. U bílých jedinců se často vyskytuje tzv. „grošování“.
Nežádoucí je zbarvení black´n´tan (černá s tříslovou, jako např.rotweiler),játrové a tricolorní (kombinace černé, tříslové a bílé-standarní zbarvení vyskytující se u anglických bullteriérů). Takto zbarvení jedinci by měli být vyřazeni z chovu.
SBT je povahově jedinečné plemeno. Vyznačuje se obrovskou láskou a oddaností k lidem, především k dětěm. Vůči lidem naprosto spolehlivý. Je inteligentní a houževnatý. Obvykle se dobře snáší se psy a ostaními zvířaty, ale záleží na konkrétním jedinci, jeho socializaci a výchově.
Nyní už byste měli „staffbully“ mezi ostatními plemeny poznat, jako nápověda Vám může posloužit i to, že se vyznačují vydáváním specifických zvuků, které připomíná kvákání.