Smutný příběh
Pamatuješ si to? Asi ne, to si asi pamatovat nemůžeš. Byl jsi malinký hlupoučký, mé plyšové štěňátko nadšené mnou, nadšené vlnícím se mraveništěm, nadšené koulejícím se jablkem, nadšené celým světem.
A naše první setkání? Stála jsem vyjeveně na ulici po dalším z mnoha návratů z nemocnic a proti mně můj táta. Hýbala se mu kapsa. Svou velkou rukou do ní sáhl a vytáhl Tebe, mé malé štěstí a položil Tě, hopkající kuličku s černýma očkama a mokrým studeným čenichem na trávu. Rozběhl jsi se ke mně, sevřela jsem Tě v náručí a prvně cítila lechtavý štěněčí dech svého nejlepšího přítele. Nejlepšího přítele na spoustu dlouhých let. Byla jsem sice malá, ale ne tak malá, aby tento čas nezůstal uložen v mých vzpomínkách.
Ani si nemyslím, že by se mě mohl mít tak rád, jako já Tebe. Nikdy sis neuvědomil tu vzácnost okamžiku, když jsi za mnou ráno vyskočil do postele a olízal mi celou tvář a dlaně a uši a já se k Tobě přitulila a přitiskla tak silně, jak k nikomu nikdy před tím. Jak na videonahrávce jsou v mé duši uloženy obrazy Tvé rozesmáté psí tváře běžící rozkvetlou letní loukou, otisky pacek vtisknutých do čerstvě napadaných sněhových peřin. Jak dnes si pamatuji hebkost Tvé srsti a bezednou hloubku Tvých věrných očí. Byl jsi všude, kde jsem byla já. Vše v mém životě začínalo slovem "můj pes". Mé kroky směly jen tam, kudy prošly Tvé packy, mé srdce se otevřelo jen těm, jež jsi i Ty přijal za své přátele. Mé myšlenky a starost a obavy a nadšení a radost se vždy upínaly k Tvému jménu. První dětská obava o zdraví a bezpečí někoho jiného. První pocit hrdé odpovědnosti. První pocit z toho, že se svět jiných netočí kolem mě, nýbrž můj kolem Tebe.
A pak jsem musela odejít. Velká dospělá panička, vyučená životem, zbavena strachu a nejistoty vylétla z rodného hnízda a opustila Tvou misku, Tvůj pelíšek, opustila jsem Tebe.
Né, nikdy bych Tě nemohla zavrhnout. Byl jsi mi jediným důvodem proč se vracet domů, domů pro svého psa, který byl stejně věrný a oddaný jako dřív. Ukázala jsem Ti svůj nový svět, líbil se Ti a všichni Tě měli rádi, ale vždy jsi musel zpět a mě se strašně stýskalo. Byli jsme spolu tak strašně málo. Chyběl jsi mi a smutek mě sžíral, vracela bych se za Tebou vždy a odkudkoliv.
A pak jednoho dne jsi mi nepřišel naproti. Strašně jsem se bála, protože jsi to nikdy před tím neudělal. Ležel jsi v křesle. Stála jsem proti Tobě s mobilním telefonem v jedné ruce, klíčky od auta v druhé, panička obestřená divným pachem luxusních parfémů, v drahém obleku, se složkou lejster v podpaží. Mladá, odhodlaná a sebevědomá.
Ležel jsi tam, Ty můj pes. Starý unavený a klidným moudrým pohledem jsi si mě prohlížel, jen ťukání ocasu o sedačku mi bylo znamením, že mě zase rád vidíš. Zvedl jsi hlavu a vzduchem mi posílal vlahé psí polibky. Vše jsem pustila a běžela Tě obejmout. Znovu jsi mi lízal celou tvář jak tenkrát ráno na posteli. Jen ty culíčky tu chyběly a Tvá štěněčí neutěšenost. Znovu jsem Tě svírala v náručí a schovávala si tvář do tvé srsti, jako nejlepšího úkrytu před ostatním světem.
Byl to náš poslední společný den.
Toho večera jsem odevzdala Tvůj osud do rukou pána v bílém s červeným diplomem a malou injekcí v rukou. Držela jsem Tě zase v náručí stejně jak tenkrát, když jsi opustil tátovu kapsu a rozběhl se ke mě. Jen už mi teď Tvé tělo neodpovídalo. Ani ocásek mi nedal znát, že jsi tu ještě se mnou. Jen ztišující dech a poslední ozvy tlukotu srdce, prozrazovaly, že tu jsi ještě se mnou. Ale to už si Ty nepamatuješ. Tohle už né. Tam už jsem stála totiž sama. Vystrašená, ubrečená holka s modrýma očima...